Na svém blogu jsem před měsícem psala, jak trpím uzkostí před návštěvou zubaře. Ono celkově snáším špatně skoro každou nemoc. Je to jeden z mých největších strachů, které jsem se ale rozhodla překonat, nebo minimálně s nimi bojovat.

Jak jistě víte, má zubařka mě poslala na vytrhnutí sedmičky, případně osmičky, na stomatochirurgii.(ona tam posílá a je to super, protože na vytrhnutí dospěláckého zubu se dá mnoho zkazit a většina lidí včetně mě se klepe strachem, jakmile to slyší.)

Nejhorší uzkosti mám, když vůbec nevím, co mě čeká. To znamená, že 14 dní předem jsem začala Kristiána zpovídat, jak vYpadá sál, jak vypadá pan doktor, jaké barvy je andělíček, jestli u práce sedí nebo stojí, jestli před zákrokem si s tebou povídá, jestli na sále hraje hudba…Ano, je to tak, toto potřebuju vědět, abych se uklidnila. Na týden jsem jela domů a zpovídala i mamku. Řekla mi sice to samé, co Kristián, ale když to slyšíte z více zdrojů, je to lepší.

Taky jsem si projížděla celý internet a hledala informace. Zjistila jsem, že na spodní zuby se dává svodná anestezie, která je uspěšná, jakmile vás začne brnět ret…(mamka :,,nechceš si to odoperovat rovnou sama?:DDDD~ale to není sranda, protože můj taťka si zuby fakt sám odoperoval.)

Nejlepší bylo, že mamka jela se mnou. A že mě vzala ráno ještě do práce, kde jsem to hodně rozdýchala a dělala vtípky. Já vlastně dělala vtipy celou cestu tam.(,,Mamko, ty se tváříš, jako bys na ten zub měla jít ty a ne já).

Na sál jsem šla trošku vyklepaná, ale nebylo to tak hrozné, jako kdybych nevěděla nic. viděla jsem připnutý můj rentgen na zdi, tři sestřičky mě obskakovaly…super.

Jenže pak?! přišla PANÍ DOKTORKA. A já čekala chlapa. Bylo to pouze a jen jejím velmi sebevědomým vystupováním, že jsem neutekla z křesla. Byla mladá, hezká, příjemná, ale já čekala doktora, silného pána, co jednou zatáhne a bude klid.

Paní doktorka mi napíchala svodnou, popovídala si o mé hezké spodní široké čelisti, a taky o mém špatném skusu, jen tak mi o cestou mi napsala doporučení na rovnátka a vytažení dLších tří zubů:D( ale víte, co, já tam půjdu.), začal mě brnět ret a šlo se na věc. Paní doktorka, přestože má postavu asi jako já, je malá a hubená, má sílu jako prase. Na vše mě uppzornila a prostě, já nevim, nikdy by mě nenapadlo, že můj nejobávanější zákrok může být tak rychlý, precizní, přesný.

Udělala to skvěle, nemohla jsem se doděkovat, až se smála. Necítila jsem NIC, přestože jsem měla kořeny propletené s tím velkým nervem v dolní čelisti, jak byly hluboké.

Ale ci víc, já necítila nic ani po odeznění prášků. Mě to prostě nebolí. Ani jsem doma nešla spát. Mamka trefně poznamenala, že jsem vždycky. byla jiná než ostatní:D Neberu prášky na bolest, doma tančím, rána se mi zatáhla, jako bych to měla před týdnem a ne včera. Dneska mi zubařka neuvěří, že to bylo včera:DNevím, jestli je to odlišnou nervovou strukturou, ale mně se vždy rány v puse hojily až zázračně, protože už párkrát mi řezali dásně a párkrát uzdičky a skvělé.

Prostě, stomatochirurgů se nebojte, jsou skvělí!