Jsem autistická žena.

Už jsme asi všichni mnohokrát slyšeli ten stereotyp, že autismus u žen je obtížněji rozeznatelný než u mužů. Že jsme nenápadné, že si často najdeme 1-2 blízké kamarádky a kopírujeme jejich chování tak, abychom „zapadly“ a nebyly moc na očích. Často to vysvětluju lidem a je pro mě složité obsáhnout, co všechno vlastně u mě autismus znamená.

Pokusím se o tom dnes něco napsat.

Už odmalička jsem si připadala dost jiná. Vnímala jsem, že mě baví jiné věci než mé vrstevníky. A to nejenom někde venku, ale i třeba v médiích. Pamatuju si, jak v devadesátých letech před Vánocemi vždycky běžely v televizi reklamy na hračky a když někde byla holčička v mém věku, tak si nikdy nehrála s tím, co by zajímalo mě. Hrály si s hromadami růžových panenek, sadami na makeup, točily si vlasy do nejšílenějších účesů. Když měly Lego, tak to v té době bylo Belville nebo Scala.

A pak tam byli taky kluci. Ti si hráli se šílenými drahami s auty a vláčky a bojovali se stavebnicemi, dělali různé sporty a soutěžili v dobrodružných hrách.

Přesně si pamatuju, jak sedím ve vaně, jsou mi asi čtyři roky, a přemýšlím, jestli by bylo možné být i třeba něco jiného než kluk nebo holka. Nebo člověk. Do asi tří let jsem o sobě mluvila ve třetí osobě mužského rodu. Hrála jsem si se sítky do odpadu, balila se do hromady dek a s deštníkem v ruce běhala po zahradě, rozpíjela jsem pastelky ve vodě a koukala na to, jak zvláštní kresby pak dělají. Prohlížela jsem si uměleckou knížku Beatles v obrazech a třídila tátovy vinylové desky – vždycky jsem vytáhla ven desku a koukla se, jakou barvu má kolečko uprostřed, pak ji dala zpátky. Časem jsem uměla nazpaměť všechny barvy – lidi si říkali, že je to snad až zázrak, ale popravdě, když jste si nebyli jistí, stačilo říct oranžovou, ta tam byla většinou. Strašně mě bavil teletext, internet devadesátých let, který si vždycky táta četl a já se ho ptala, jaká písmenka co znamenají. A jednoho dne jsem ve třech letech prostě uměla číst. Co si z toho ale pamatuju, je pocit absolutní pohody, skvělé zábavy. Nehrála jsem si asi tradičně, ale efekt to mělo stejný – naučila jsem se spoustu věcí a bavilo mě to.

Nesnášela jsem všechno, co bylo „populární a moderní pro holky“. Kromě My Little Pony a Pokémonů, ale to se dneska už ví, že jsou snad největší lásky autistických holek J. Nebavilo mě oblečení, nesnášela jsem, když máma stála v textilu, který měl pobočku v budově naší sámošky a chtěla něco kupovat. Pamatuju si, jak jsem tam bývala protivná a jak prodavačka udiveně říkala, že ostatní holky mají radost, že jim máma chce něco koupit. Nesnášela jsem se tam převlíkat, sundávat si svoje oblečení a dávat si nové, ta paní byla nepříjemná, trvalo to moc dlouho a to všechno dohromady mi v hlavě úplně rozbublalo vír nenávisti.

Naštěstí jsem bydlela v Porubě, kde mě nikdo nešikanoval za vhodné nebo nevhodné oblečení, protože jsme všichni tak nějak chodili, co dům dal. S lidmi jsem tam nikdy neměla problém, všichni jsme byli dost svérázní a každý měl prostě něco. Ale ostatní holky v mém věku mimo to naše sousedství byly kruté. A já už tak nějak automaticky věděla, když jsem je viděla, že mě prostě brát nebudou, protože si s nimi nemám absolutně o čem povídat.

To jste ale museli zamaskovat, protože jste měli na výběr buď to, že se vám budou posmívat nebo si vás budou nevšímat. Druhá možnost je vždycky příjemnější, ale k té se musíte hodně ovládat a překonávat se. Vlastně i tak trochu ustoupit ze svých nároků a podřídit se těch jejich. Což už dneska vím, že absolutně není správně, ale když je vám jedenáct, chcete prostě přežít a ještě nevíte sami, co je úplně správně.

Mám za sebou mnoho let hledání a definování si, kým vlastně jsem a kým ve společnosti chci být. Závidím všem ženám, co se prostě nějak chovají, protože je to pro ně normální. V některých momentech, zvláště zezačátku, jsem si myslela, že mě někteří lidi neberou, protože třeba nejsem dost hezká. Nedbala jsem o sebe nějak moc, nečesala se a nenosila ty hezké hadry. Nebo jsem třeba věděla, že některé věci nechci dělat, třeba se někomu smát, ale tlakem společnosti jsem to v –nácti dělala.

V praxi to vypadá takhle. Nejprve někam jdete, třeba mezi širší kruh přátel vaší kamarádky. Sedíte tam prvních pár dnů a jen se koukáte, jak si všichni povídaj a jak jim to společně jde. A učíte se tak nějak, co si ti lidi říkají a co tím myslí. A pak to začnete dělat taky. Naprosto vědomě a účelově. Smějete se v moment, kdy si propočítáte, že byste se měli zasmát, a u témat, u kterých jste pochytili, že se lidi tváří vážně, se také tváříte jako oni.

Často to bylo i tak, že na některých místech jsem byla někdo a na jiných někdo jiný. Pamatuju si, když mi bylo tak šestnáct, že jsem se dostala do bodu, kdy jsem seznámila nějaké své kamarády, a oni znali každý úplně jinou verzi mě. To je dneska už nepředstavitelné, ale tehdá to tak bylo, připadalo mi, že si každý povídá o někom úplně jiném a sami byli překvapení. A nevěděli, s kým se to kamarádí. A vlastně jsem to nevěděla ani já sama. A když jsem měla meltdown, překvapené pak byly všechny strany.

Jsem pro ostatní často nečitelná a dlouho jim trvá, než se se mnou spřátelí. Je docela hořkosladké vědět, když je vám někdo sympatický, že to zhruba půl roku až rok potrvá, než si spolu sednete a zasmějete se tomu, jak jste mu na začátku byli nesympatičtí a nelíbili jste se mu/jí.

Trvalo mi dlouho, dlouho, než mi došlo, že já jsem hlavně můj absurdní smysl pro humor, téměř až naivita, emocionální živočišnost a rozjívenost. Troufám si říct, že až třeba po dvacíti jsem vlastně věděla, kým chci být a co je na mě dobré a co špatné. A než se mi povedlo dát do souladu své emoce a svou „fasádu“, to, jak se tvářím a co jak říkám. A ani dodnes to není dokonalé.

Být autistickou ženou tedy znamená neustále hledat, testovat, zkoušet vody a téměř nikdy si nevydechnout. Žít někde mezi barevným vnitřním světem, který je nepopsatelný a nedá se sdílet, a světem lidí, do kterého se tak nějak snažíte zapadnout – ale způsobem, který vás nesemele.