Dneska jsem četla na jednom kočičím fóru, jak nějaká slečna řeší, že neví, co má dělat. Že její kocour škrábl jejího přítele, nějak víc, a přítel jí řekl, že buď on, nebo kocour. Že to jinak nejde, že s takovým zvířetem nechce žít.

Problém je, že takových lidí vidím kolem sebe každý den spoustu. Tohle byl zřejmě úplně běžný, normální, neurotypický pár. Nevím. Nemůžu soudit. Ale řešili tohle. Řešili, jestli se mají zbavit kocoura, protože někoho škrábl. Američani jdou ještě dál, v USA je legální nechat kočkám odstranit drápy. Aby všechno bylo čisté, v lajně, pořádku, nic nebylo zničené, protože jsme přece do toho dali tolik peněz a chceme mít vše krásné a jako z časopisu.

Tak to ale ve světě nefunguje.

Protože autisti „nemají empatii„, můj kluk trpělivě čekal zhruba tři měsíce, než se s mým kocourem začali kamarádit. Můj kocour je bytový, velmi ostražitý a kamarádí se hlavně se mnou. Matt si však usmyslel, že budou kamarádi. Zezačátku jsem se smála, jestli to od něj není jen strategický tah. Jak přemýšlíme logicky, tak nás i takové věci napadají. Jestli se nechce s kocourem tak moc kámošit proto, že ví, že já mám kocoura nejradši a takhle se do něj zamiluju.

Jenže v takové míře by to nevydržel. Jednou jsem se rozčilovala, že lidi říkají, že kočka vám neukáže, že vás má tak ráda, jako pes. „Ty bych pozval, aby se podívali na tebe a kocoura. Když přijdeš domů a on se trhne od syrového masa, aby se s tebou vítal. Když už dávno spíš a on k tobě přijde do postele, ví, že ho neslyšíš, ale lehne si a štěstím celý vrní.“ A  v ten moment, když jsem zjistila, jak to všechno vidí a chápe, mi došlo naopak, jak velkou empatii máme a jak jsem šťastná, že mého kocoura takhle vidí.

Dal do toho spoustu. Dal do toho rozdrápaný krásný tvídový obal na kytaru. Musel obětovat veliký kufr, na kterém kocour každý den prostě rád spí. Každý den chodí do práce a na všem má buď spoustu mých vlasů nebo kocouřích chlupů. Každé ráno musí bojovat s kocourem, když chce dojíst svůj jogurt. Dali jsme kocourovi místo mezi námi v posteli. Včera mi řekl, že až jednou budeme mít dítě, nechá kocoura s klidným svědomím spát s ním, protože je tak hodný. A lidi se ještě pořád ptají, jestli jsou aspíci schopní milovat.

Možná však nejsme moc praktičtí.

Mattovi poslala jeho máma nové brýle, protože si ty své zlomil. Po dvou sessions, kdy jsme je slepovali sekundovým lepidlem a zase si je shodil z nosu, už to tak dále nešlo. Jednoho dne nám přišel do schránky dopis, v kterém se psalo, co všechno musíme udělat, aby nám byly brýle procleny.

„To nikdy nezvládnu,“ říkal bezradně s dopisem v ruce. „Nedá se to udělat, aby je poslali zpátky, a že si pro ně proste zaletíme do Ameriky?“

Autistické řešení. Víte, co je nejvtipnější? Že to tak nakonec dopadlo.

Jako když Matt potřeboval spravit svou postel a vyřešil to tak, že vzal kus dřeva z jiné postele a nasáčkoval to tam izolepou.

Nedávno byla u nás na večeři Bára. Minule Báru zastavil nějaký agitátor u metra. Nějaký konzervativec. „Máte chvilku si popovídat?“ Chtěl se zeptat na volby.

„Ale jo.“ Bára je známá tím, že i na vesnickém plese tancovala s náckama a smála se jim dobrosrdečně, „hele, kluci, vy jste fakt ale idioti, víte to?“

„Co si myslíte o situaci teď v Evropě?“

„Nic. Tak pořád nějak stejné.“

„No já narážím na ty uprchlíky, víte co. Určitě vám to vadí, jak se cpou do Evropy…“

„Ani ne.“
Pána odpověď docela zaskočila. Od malé, slabé blonďaté modrooké holky. Rozhodl se pro pasivně agresivní strategii.

„A kolik byste si jich teda vzala domů?“

„Nevím. Tak kolik bych se mi jich tam vešlo, asi?“ zamyslela se nevinně.

„To myslíte vážně?“

„Jojo.“

„Tak to si asi nemáme o čem povídat.“

„Asi ne, ale mějte se krásně,“ řekla mu s úsměvem a šla pryč.

A přesně díky takovým kamarádům se cítím tak dobře a přijatě. Protože by mezi sebe vzali kohokoliv. Nám to je totiž jedno. Přece jenom proto, že mě kocour škrábne a syčí na mě, tak ho nedám pryč…

Mně je úplně jedno, co o tom kdo řekne. Jak mě kdo nazve. Sluníčko, vlastizrádce, cokoliv. Já jsem šťastná, že na světě existují lidi ready přijmout jakékoliv jiné lidi. Protože já jsem sama jiná a nechci se měnit. Já sama jsem šťastná a nechci se měnit. Radši budu „naivní“, „hloupá“, než vidět jen problémy a trápit se. Protože strůjcem svého štěstí…

A v pátek máme grilování, na které máme přijít nejnevkusněji oblečení, jak je to jen možné. Máte nějaké tipy?