No, tak, kde začít? 🙂

Slovo „kázání“ samozřejmě berte s respektem. Nejsem žádný kněz, ani nikdo vlivný, kdo by mohl druhým kázat. Jenom vím, že se to tak na Nový rok někdy dělá, tak jsem si řekla, že si to zkusím. Pokud vím, tak se často začíná nějakým příběhem.

Když jsem ještě bydlela v Modřanech, žila jsem o dost jinak, než žiju dnes. Bydleli jsme v pěti lidech v malém bytě na konci Prahy, kde nám trvalo čtyřicet minut se vůbec dostat někam do centra. V kuchyni jsme měli stůl, o kterém pan domácí, táta naší spolubydlící, prohlašoval, „jéje, tady je to jako na moři“, protože jste si na něj nemohli položit ani talíř, aby se celý stůl nezačal šíleně viklat. Židle jsme měli asi tři, měli jsme starý gauč, který si pak odvezla kamarádka naší spolubydlící, a myslím, že se už nikdy nevrátil.

Mrazák jsme měli plný zeleniny z Kauflandu, která byla absolutně nejlevnější, a mohli jste si ji udělat s rýží a sojovkou a to šlo jíst týden. Na lednici jsme měli rozpis služeb, který jsme měli, minimálně někteří z nás včetně mě, velký problém dodržovat, takže jste v našem bytě rozhodně nemohli třeba chodit boso, pokud jste se neplánovali za nějakou dobu sprchovat. V staré koupelně, která měla ještě umakartové jádro, jsme se v létě třeba moc koupat nemohli, protože nám sem tam vypnuli třeba na čtrnáct dní vodu, tak jsem se musela jezdit sprchovat k Midgeyho mámě.

Měli jsme dvě pračky, ale jedna byla rozbitá. Panu domácímu ji bylo jen líto vyhodit. Tak jsme prali v té dobré, třeba ve tři ráno.

Bára pak začala chodit s klukem, který měl peníze na to, aby žil a jedl nějak normálně 🙂 a jednou s létě nás vzal do Kauflandu, kde koupil takový ten třívrstvý toaleťák z vůní a Barborka na celý Kaufland udiveně zvolala „Jsi normální, za tohle bych měla večeře na celý týden!“

Je strašně jednoduché, osvobozující a krásné, když se můžete chovat jako největší bezdomovci. Takže jsme třeba vyklepávali koberce z okna, sousedi na nás pak byli agresivní, my se tomu smáli, bylo to fakt jako v nějakém filmu z ghetta, ale bylo to skvělé. V momentě, kdy v místní malé zapadlé škole, která je posprejovaná nápisy FUCK SCHOL, měli lekci aerobiku a já chtěla zjistit, co tam hrají za písničky, tak jsem si otevřela okno v šestém patře našeho paneláku a mávala z okna a snažila se nastreamovat písničku, aby mi ji moje aplikace pojmenovala a já na ni pak mohla polonahá s Barborkou tancovat a řvát nadšeně, že „ty svině konečně máme“. V ten moment jsem si řekla, že doufám, že taková nikdy, nikdy, nikdy nepřestanu být. Že nesmím nikdy přestat být „takový Cikán,“ jak tomu – ale vážně láskyplně – s Bárou říkáme.

Ke konci našeho pobytu tam jsme už většinou pracovali a plánovali různá stěhování, ale podařilo se nám zorganizovat ještě společné Vánoce. Protože už na to bylo dost peněz, s Barborkou jsme jely do IKEA a koupily jsme stůl a židle. Některé z nás to i rozbrečelo, že jsme si mohli poprvé, po letech, společně sednout. Sice jsme si pořádně nepřečetly návod a do stolu jsme vyvrtaly omylem šest 🙂 děr přímo do desky(ano, do stolu, na který jsme tam všichni milion let čekali a o kterém jsme všichni snili), ale s ubrusem to nešlo vidět.

Svůj standard jsem si udržela i později ve svém pronajatém bytě, kde jsem požádala místní Romy, aby mi za pětistovku pomohli dovézt gauč z bazaru dodávkou, a pouštěli jsme si nahlas nejcikánštější písničky a mí kolegové je nadšeně pěli. A že to byla jízda, protože jsme jeli z Kolbenovy až na Anděl :-))))

Když jsme si s Mattem koupili byt, samozřejmě jsme museli řešit i nábytek (a vlastně stále řešíme). V kuchyni tady byl takový vyřezávaný stůl a židle, které byly solidní a pevné, ale já je dala pryč a přivezla jsem si svůj rozvrtaný stůl s židlema. Ten nevyhodím, dokud se sám nerozpadne.

Proč to celé vyprávím – no, nedávno jsme seděly s Bárou a povídaly si o tom, jak jsme žily kdysi. Vždycky na to vzpomínáme se strašnou láskou. Už jsme dneska v momentě, kdy se podivujeme, jak jsme „bohaté“, což Matta vždycky rozesměje – ale s tím, jak jsem vyrostla a žila, mi to tak naprosto -a právem – připadá. Na konci měsíce nikdy nejsem v mínusu, nemám žádné půjčky, nemám žádné splátky. Můžu si jít sednout do čajovny a dát si tam maté djerba. A já víc od života materiálního nechci a nepotřebuju. Všechno ostatní může být třeba příjemné, jako nějaká dovolená nebo pobyt v lázních, ale to je nádstavba, rozhodně to není nic, co musím mít.

Jenom je pro mě důležité, aby takový náhled měli i ostatní. A pamatuju si, že mě jedna věta, kterou Barborka, velmi hezky upravená a oblečená, řekla, velmi zahřála u srdce a cítila jsem se po ní hrozně pochopená, přijatá, a šťastná:

„my jsme byli v takové posh restauraci, a já ti říkám, jak mi dají na kolena ten LÁTKOVÝ ubrousek, tak já končím. Já to můžu zabalit, já jsem TOTÁLNĚ ZTRACENÁ,já jsem tam jako největší IDIOT!“

…

Prostě, já vám všem, i sobě samé tedy určitě, přeji do 2019, abychom zůstali opravdu sami sebou. Abychom necítili tlak dělat všechno tak, jako ostatní, a pokud ho ucítíme, tak abychom měli dost síly na to ho přetlačit a postavit se za to, co doopravdy chceme. Abychom si dokázali autistickou rozjívenost a upřímnost užívat do poslední kapky, abychom ji nepotlačovali, nepřesouvali, nezaměřovali jinam.

Takže hodně zdaru – do dalšího roku s ještě větším elánem a s ještě větším přijetím všeho dobrého, odlišného a autistického 🙂

Budu se těšit na to, až budu psát další články. V poslední době mi na to, bohužel, tolik času ani inspirace nezbývá, ale přece jenom je skvělé, že jich tady máme tolik 🙂