Připadá mi, že počasí má na mě mnohem větší vliv než na většinu mých vrstevníků.
A teď nemyslím takové to, když někdo nadává, že ho kvůli změnám tlaku bolí hlava, nebo začne cítit kdysi zlomenou kost. Respektive, to asi taky, ale rozhodně to není tak důležité.

Nechápu, absolutně nerozumím tomu, jak jsem se mohla narodit v skoro čtyřicetistupňových vedrech. Nenávidím teplo. Připadá mi, že mě někdo pomaličku zalévá horkou polévkou a já se v ní vařím. Nenávidím polévky, zvedá se mi žaludek z jakékoliv teplé tekutiny. A zvedá se mi žaludek i z toho, když je ta teplá tekutina takto všude kolem mě. Mám pocit, že můj nos se smršťuje a já nemůžu dýchat.
Když se zapotím, je to jako v horečce.
Pomalu přemýšlím, nedokážu se na nic pořádně soustředit.
To jsou asi jediné chvilky, kdy s radostí běžím do metra. Normálně to tam nemám ráda, ale když v největším parnu vlezete do metra na Andělu a jdete k jednomu z nástupišť, ucítíte ten sklepní vánek a připadá vám to, jako kdybyste zrovna lezli do bazénu.
Nechci v létě přemýšlet, když je mi teplo. Klidně zaplatím za elektřinu jednou tolik, ale potřebuju mít pořád zapnuté větráky. Klimatizaci. Doma na sobě nesnesu skoro ani jediný kousek oblečení, když nemusím.
Někdy si i napustím vanu, i s teplejší vodou, protože to mi pomůže zbavit se té ulpívavé myšlenky, že je všude kolem mě tolik teplé vody, která doopravdy neexistuje.
A je to jeden z důvodů, proč chodím ráda plavat a proč chodím ráda do vody. Je moc příjemné, když cítím, jak se mé tělo zpátky ochlazuje. Jako kdybych byla plaz. Jako kdyby mi nešlo regulovat si teplotu sama.

Když Matt chodí zabalený v rukavicích a v čepici, já je nepotřebuju. Zimu taky nemám ráda, takovou tu mínus třicet, ale když je trochu pod nulou, pořád dokážu chodit celkem lehce oblečená, v porovnání s ostatními.
V zimě jde cítit kolem mě trochu uhlí, trochu spáleniny, a já mám pocit, že můj čich se zlepšuje. Právě proto, že nemám ten nos tak strašně stáhlý tím hrozným vedrem.
Na zimě mám taky ráda, jak mi vysuší vlasy. Léto a horko mi vlasy pořád zmašťuje. Hrozně se mi potí vlasy, protože jich mám tolik moc. Nedávno jsem si ze zoufalosti ustřihla asi polovinu culíku, protože se to nedá vydržet.
V zimě mám vlasy ztužené mrazem. Vím, lidé říkají, že to není pro vlasy zdravé, když vám vyloženě zmrznou, ale já to miluju. Je to jako mít malý teplý kobereček přímo na hlavě. Suchý, ne mastný. Stejně tak i moje pleť se celá spraví a zamrazí.

A pak hlavně, ty myšlenkové stavy.
Přemýšlím prostě úplně jinak, když je listopad, než když je červenec. Mé myšlení je zatmavené létem, mé myšlenky nejsou tak jasné a barevné. Podzim je asi moje nejoblíbenější období. Více se dokážu soustředit na atmosféry, podivné toky myšlenek a zvláštních záchvěvů pocitů. V létě mám pocit, že musím jenom přežít, v létě prociťuju hluboce jen takové ty velmi silné emoce, ty hluboce lidské – dunění bubnů na festivalech, chuť na hromady ovoce. Zima je kontemplativní. Zima je, kdy se přemýšlí. Léto je, když se bojuje o přežití.