Další super článek ze stránky aspiestrategy.Emoce jsou legrační věc. Mohou být zdrojem šílené radosti, stejně tak i obrovské bolesti. Ráda o nich přemýšlím jako o balíčku karet, který má každý z nás – vyměňovat si dobré karty může být hodně příjemné. Čím zdravější jsou tvé vztahy(se sebou samým i s ostatními), čím raději tyhle karty měníš, tím bezpečnější je hra.
Jako spousta dalších věcí i prožívání emocí by se dalo rozložit na určité spektrum. Někteří lidé cítí emoce silně a okamžitě. Jiní je necítí tak okamžitě, a když je pocítí, jsou ztlumené. Když přemýšlím nad tím, jak mí klienti prožívají emoce, přemýšlím, jaké to je, když emoce jsou nepředvídatelné, nedefinovatelné, nekontrolovatelné.
Spousta z nás má vnitřního emočního kostlivce, kterého používáme, abychom naaranžovali emoce – část vývoje spočívá v splývání emočních zkušeností(mezi individuem a okolím, individuem a ostatními, a individuem a svým já). Faktory jako zkušenosti, modelování vztahů, přijetí a fyziologie nám pomáhají pochopit, jaké emoce máme blízko u srdce, které emoce jsou více na okraji. Tato vnitřní struktura nám pomáhá organizovat a ovládat emoce, takže časem máme určitý pocit pevnosti a kontroly.
Ale občas se tento proces stavění kostí naruší. Emoce jsou moc silné nebo chaotické, nebo vyžadují úroveň vývoje, které jedinec ještě nedosáhl. Když se toto stane, vývoj vnitřního mechanismu nepokračuje tak, jak by měl. Vnitřní kostlivec, kterého je potřeba, abychom dobře chápali emoce, se nevyvinul tak, jak bylo potřeba, takže člověku zůstal pouze dojem chaosu. Kvůli tomu je jedinec citlivý na velké přílivy emocí, pak emocím ani moc nevěří. Bez této vnitřní struktury organizace emocí jsou emoce příliš neorganizované, až strašidelné.
Aby se s tímto fenoménem vyrovnali, dělají klienti několik věcí: buď omezí svůj přístup k emocím(uzavření se), aby měli alespoň nějakou strukturu a kontrolu. Když si pocitů nevšímáme, máme vnitřní klid a řád. Někteří klienti si ale postaví i kostlivce zvnější. Třeba takové
- Představování si, jak co bude a jak to bude vypadat
- Odtržení
- Neustálé angažování se v systémech, ve kterých nejsou pocity potřeba
- Substance abuse
Nejčastěji slýchávám, že si klienti vizualizují, co přijde dál – jakoby si představovali budoucnost, až tak, aby se vyhnuli všem možným překvapením(nic nerozhází emoce víc než překvapení!). Tenhle vnější kostlivec je jako štít k podnětům z prostředí, což funguje dobře, nicméně takový kostlivec není ohebný. Změny plánů mohou být děsivé, objevují se trhliny, kterými velmi snadno protíká halda emocí, naprosto nečekaně. A když s tímto kostlivcem počítáte, je někdy děsivé se s těmito trhlinami setkat.
Dalším druhem je odtržení. Klienti mluví o odtržení různými způsoby: někteří se vzdálí do vlastní mysli, když je toho na ně moc nebo se nudí, někteří odejdou fyzicky domů nebo do pokoje. Někteří pro odtržení používají i přístroje – herní konzole, počítače..a tak podobně.
Když máte vztah s někým, kdo má takového vnějšího kostlivce, může to být matoucí. Jedinec pak vypadá, že ho zajímá víc udržet rozvrh než se s někým spojit, nebo že raději večer hraje hry než že by si povídal. To jsem viděla často u párů, skoro to ústilo do válek, jeden z partnerů se snažil druhému vyrvat strukturu, aby si byli blíž. To vždycky způsobí samozřejmě požár, protože struktura je potřeba, aby bylo spojení s druhým vůbec MOŽNÉ. Čím více mu partner struktury bere, tím více se ten druhý na strukturu upíná.
Někdy se zdá, že se páry nevědomě dohodly – jeden dává strukturu a užívá si emočního života od druhého. Ten druhý souhlasí, že udělá emoční život pro oba, zatímco si užívá struktury od druhého. To je skvělé, ale je to teorie. Nicméně často každý partner chce více rovnocennosti, než dává tento systém. Většina zdravých vztahů vyžaduje fungujícího kostlivce na obou stranách.
Když jsme u těch problémech s emocemi, které má tolik klientů na spektru, ukazuje se jeden problém: téměř všichni mí klienti mají dobře vyvinuté chápání emocí v teorii. Jsou inteligentní, takže když si myslíte, že nechápou rozdíl mezi frustrací a vztekem, tak je to i urazí. Co je pro ně složité není teoretická znalost – je to rozpoznávání emocí na osobní ŕovni. A tady mají potíže: Když mám hlad, asi jsem i naštvaný. Když jsem smutný, tak můžu mít depresi. Když mám úzkost, tak mám možná hlad. A tak dále. Takže asi si umíte předstait, jak je to těžké pro takového člověka odpovědět, když po něm chce partner jen tak zničehonic emoční zpětnou vazbu.
Ale naučit se rozeznávat osobní emoce je proces podobný tomu se naučit řídit – ať už jste jakkoliv chytří, za den to nezvládnete. Je k tomu potřeba trochu cvičení mozku, a je nutné začít se základními věcmi. Že teoretická znalost člověku nepomůže, když se snaží zjistit, co ted pocituje – naopak, zabranuje to poznání. Takže dospělí na spektru čelí nutkání jet po známé dobré silnici, ale musí jet po kamenité a špatné cestě, kterou neznají. To je dost těžké, když jste perfekcionisti!
Když máte velký intelekt a taky problémy rozeznávat osobní emoce, dokážete dát pryč své ego a naučit se základy?
Možná je jediná cesta nechat si vyrůst toho emočního kostlivce.