,,Ty jsi tak komplikovaná.“ ,,Jsi pozérka.“ ,,Jsi chladná jako psí čumák.“ ,,Jsi možná hezká, ale k čemu to je, když jsi frigidní.“

Tohle mi často říkali kluci, kteří se snažili mě sbalit, komentovali mi fotky, snažili se na mě sahat, navázat konverzaci… Přitom existuje tolik návodů, co autistům neříkat. Bývali to i hezcí kluci, kteří se o sebe starali a spousty holek na ně čekalo v řadě, ale ,,ta zvláštní vlasatá holka“ je zaujala. Problém byl v tom, že mně se nelíbili, připadali mi prázdní, nechutní, že takhle mohou hned na někoho chtít sahat, vadilo mi, jak o mně přemýšlí, jako bych byla věc… já k sobě potřebuju někoho, s kým si rozumím, kdo mě nesoudí, kdo je na mě hodný a snaží se pochopit, co mu říkám, toleruje mě…a na to mozková kapacita a zvyky těchto pánů nestačily. Mám zvláštní zájmy, které můžou působit ,,pozérsky“, ale já nějaký koncept pozérství nechápu, je mi cizí, nevím, proč se přetvařovat. Prostě ty kluky mé netradiční chování zaskočilo.

,,Ty jsi fakt nešikovná.“ ,,Tady ti zase trčí lísteček.“,,Máš překroucená ramínka.“,,Máš rozvázané tkaničky.“

Je to tak. Všechno mi padá, neumím se upravit, pořád jsem od něčeho pokydaná, špinavá, nehezká, rozcuchaná. Nedělám to schválně, právě naopak, jsem z toho celá tumpachová, dělám to přesně tak, jako všichni kolem mě, ale stejně mi všechno desetkrát vypadne z rukou. Jsem celá taková nepořádná, myslím si, že konečně jsem to udělala dobře, ale lidi kolem mě hned vyvedou z omylu.

,,Pojď si sednout k nám.“ ,,Podívej se na mě.“ ,,Neseď furt v tom pokoji a pojd s náma ven.“ ,,Pojď s náma na kalbu!“

Nikdy s vámi nepůjdu na kalbu, zvlášť, pokud mi dáte vědět hodinu předem. Není to možné, to by mi vybouchl mozek. Nepřijde mi přirozené zdravit každého, kdo kolem mě projde a já ho jednou v životě už viděla, ve svém pokoji jsem šťastná a spokojená, nekoukám se člověku přímo do očí. Když ale jo, tak se zas koukám hrozně dlouho. To pak přijde ,,co čumíš“, a to taky není nejpříjemnější. Netrápím se, jsem takhle spokojená. Vážně, nekecám.

,,Omluv se.“ ,,Chovej se normálně.“ ,,Přestaň se předvádět.“,,Na to už jsi moc velká.“

To mi často říkala mamka, a dneska si říkám, díkybohu. Sice není v mé přirozenosti se chovat normálně 100% času, ale zas nemám problém rozpoznat, kdy moje jednání není ,,normální“, a pak ji můžu požádat o pomoc – třeba minule jsem nevěděla, jak přesně vyřídit tarif na můj telefon, protože jsem neměla všechny dostupné informace, které existovaly, nevěděla jsem, ke komu jít…a tak:D tak jsem ji požádala o pomoc a šla to vyřídit se mnou,. A bylo vymalováno. Předvádět – nepředváděla jsem se nikdy schválně. Ani mi to nepřišlo jako předvádění. Ale díky tomu chápu, co lidi mohou za předvádění považovat, proto se tomu snažím vyvarovat.

,,Ty jsi tak chytrá.“,,Jak dlouho se doma učíš?“,,Tobě jde snad všechno.“

Zdaleka mi nejde všechno. Při představě, že dělám gymnastickou sestavu, se mi svírá žaludek. A doma jsem se neučila skoro vůbec. Stačilo mi vždycky si látku jednou dvakrát přečíst a uměla jsem ji, i na gymnáziu, i na výšce mi stačí si to párkrát projít, pročíst, a jdu ke zkoušce. Rozhodně jsem v životě nezažila takové to drcení ,,ve dne v noci“. Spíš k tomu přispívá fakt, že se hodně věnuju umění – maluju, rozumím hudbě, rozumím teoriím ostatních umění, chodím do divadla, na koncerty…takže to vypadá, že ,,rozumím všemu.“ Ale kdyby se mě někdo zeptal na sport, nevím absolutně nic. Já se už na základce učila moc ráda, protože to naše vzdělávání bylo fajn.