http://aspergersgirls.wordpress.com/2014/02/16/past-twelve-aspergers/

Musím říct, že dvanáct byl snadný věk. Byla jsem ještě hodně dítě, téměř víla nebo elf, pořád v mysli v nějakém nevinném dobrodružství nebo příhodě.
Začalo to ve třinácti. Zvedla se mi hladina hormonů, život byl najednou mdlý, nekontrolovatelný, pohlcující. Našla jsem si novou formu eskapismu, byla však mnohem složitější. Začala jsem se víc pozorovat, i své akty, chápala jsem komplexní záležitosti novým způsobem, který mi přišel strašidelný a neznámý. Předtím jsem utíkala do představivosti snadno a nepozorovaně. Teď mi přišlo, že tam utíkám před nebezpečím.
Kdysi mi můj svět přišel lehký a vzdušný, plný možností, magický a kouzelný, zatímco ted byl temný a plný zkázy.
Nějaký aktivní společenský život jsem jako teenager neměla. Měla jsem jednu kamarádku, s kterou jsem chodila různě ven, a jednoho kluka, kterého jsem obdivovala. Od sedmé třídy do konce střední jsem měla tu jednu kamarádku. Kopírovala jsem ji, vzala si od ní způsoby oblékání, lásku k hudbě…Protože jsem byla hezká, ale nevěděla jsem to o sobě, kluci se na mě věšeli. Ale mě to nezajímalo, já se držela toho svého kluka, dokud nás okolnosti vyloženě k rozchodu nedonutily. Taky jsem kopírovala to,co dělal on,chtěla jsem se mu líbit. Ale mezi mladými muži jsem si pořád přišla ztracená a cítila jsem mezi námi průrvu, kterou jsem nebyla schopná pochopit ani vysvětlit. Protože jsem měla přítele, nebála jsem se tolik ve společnosti a chodila ven víc, ale zároven jsem pochopila, že budu pořád ta komplikovaná, nepochopitelná, nikdy ne dost hodná a milá, příliš emocionální…
Mohla bych napsat knihu klidně i o problémech, které mě v těch letech trápily.
1. Trápila jsem se tím, jak jsem izolovaná a divná, ale nechápala jsem, proč. Nejdůležitější je mít v pubertě dobré zázemí, pak není třeba ani zapadat.
2. Chtěla jsem být jako  mí vrstevníci…a zároven jsem nechtěla být jako oni. Když jsem poznala, jací opravdu jsou, zmátlo mě to a vyrušilo, hlavně manipulace, nehráli fér, party, které nepřibíraly nové členy, lži, drby, pomluvy, krutosti…
3. Nevím, proč, ale celé své dětství jsem byla šťastná, a pak zničehonic jsem cítila, jako by mě někdo odtrhl od světa.
4. Vyvinula jsem si schopnost silné analýzy, analyzovala jsem i to, jak vypadám, pohybuji se, mluvím, dokonce i to, jak přemýšlím!
5. Byla jsem hyperkritická ke svému vzhledu. Chtěla jsem být někým jiným. Ani jsem se nepoznávala v zrcadle, když jsem se do něj podívala, přišlo mi, že to je někdo jiný, ne já. Nechápala jsem, proč se na sebe tolik koukám, proč se tolik analyzuji…
6. I když mi někod říkal, že jsem krásná, nechápala jsem, proč. Myslela jsem si, že si ze mě lidi dělají srandu – protože to přece dělali furt.
7. Nevěřila jsem životu. Začala jsem vidět, jak dospělí, i teenageři, lžou a upravují si věci tak, jak se jim hodí. Nikdo neviděl mou změnu,ale já vyloženě cítila, jak se ta bariéra ve mně zvedla. Přišlo mi, že mě někdo odbalil z ochranného kabátu, díky kterému jsem viděla svět růžový a plný lásky. Věřila jsem každému a pak najednou b yl svět strašidelný. Chtěla jsem se vrátit na svou planetu. Pak se často mezi lidma roznáší, že je autista namyšlený, sebestředný…není to pravda.
8. Nechápala jsem, jak silně cítím. Milovala jsem HROZNĚ silně. Toužila jsem. Byla jsem vášnivá. Byla jsem básník, mladá žena explodující z romantického očekávání. Chtěla jsem se vdát a mít děti. Neměla jsem vůbec zájem být nějaký teenager. Nějaká část mě chtěla přeskočit pubertu, skočit z dětství rovnou do dospělosti. Mladý muž mi k tomu mohlpomoct. Utíkala jsem do představ zářných zítřků budoucnosti s rodinou.
9. Každému jsem věřila. I cizím lidem. Každému dospělému a každému dítěti. Sdílela jsem všechna svá tajemství a otevírala si srdce. Veřejně jsem plakala a lidi se nechovali tak, aby mi to něco přineslo. Lidi cítili, že jsem naivní, nezkušená. Byla jsem obět, aniž bych to věděla, nepoznala jsem dobré od špatného. Myslela jsem si, že každý je uvnitř hodný. Nechápala jsem hranice. Nikdo mě to nenaučil.
10. Koncepty, které ostatní dívky chápaly přirozeně, jsem já pochopit nemohla. Nechápala jsem modu. Vůbec mě ani nenapadlo, proč bych měla. Proč bych měla chtít zapadnout. Furt mi bylo dvanáct, i když se mi změnilo tělo. Makeup a tka jsem nepoužívala, dokud si ze mě  ostatní nezačali dělat legraci.
11. Nechápala jsem sexualitu a proč by někdo měl chápat mé chování jako sexuálně vyzývavé – třeba způsob sezení, jednání…I když na mě pokřikovali sprosté nabídky, nechápala jsem, proč, co jsem jako udělala…a nevěděla, jak to změnit. Autistické dívky často vnímají sexualitu jinak než ostatní dívky.
12. Kopírovala jsem celebrity z televize, hudebníky…učila jsem se tak chování. (Chápete to? Já mám ráda Lennona. A vidíte to ve všem, jak píšu, co říkám, ve všem prostě.)
13. Nechápala jsem své tělesné změny a cyklus. Jo, vysvětlovali mi to, funkci, ve škole i doma, to chápu, ale…moje tělo už pro mě nebylo mým tělem. Změna mě děsí.
14. Nechápala jsem, proč se držet zpátky. Byla jsem ,,drzá“, říkala, co si myslím. Dokud si ze mě ve škole nedělali srandu, pak jsem si sedla doztadu a celou lavici popsala básničkami. Nechápala jsem společenské hry a pravidla. Byla jsem nedospělá, nešikovná, nechápavá… Hodně jsem se smála,ale z nervozity. Všechno, co jsem udělala, bylo špatně, at už jsem se koukala do země nebo měla podivný postoj…
15. Hodně jsem plakala. Hodně jsem se izolovala. Hrozně mě všehcno rozrušovalo, nejen, že doma se věci měnily, tělo se mi měnilo, lidi kolem mě se mi stali nepřáteli, i má mysl se proti mě obrátila! Nevěděla jsem, kdo jsem, co chci, nevěděla jsem, komu to říct. Když jsem říkala dospělým, že se bojím žít, říkali, že na sebe jen strhávám pozornost. Nikdo mi nerozuměl, když jsem říkala, že jsem jiná,osamělá. Nikdo nechápal,  na co si stěžuju, když mám kamarády a jsem hezká. Nikdo nechápal tu hlubokou bolest a osamění ve mně. A pak nastoupila rutina. Jedla jsem každý den to samé. Chodila do školy stejnou cestou. Věděla jsem, jak se ukrýt. Naučila jsem se být někým jiným se svými manýry. Stala jsem se někým, kým jsem nebyla, a žila pak jako duch.