“No já nevím, k čemu je dobrá fyzika,” směje se Midgeyho táta, když zjistí, že Matt nikdy fyziku neměl. “Mně se stačily naučit páky a rozvržení sil.”

Smějeme se tomu, ale možná až teď večer si říkám, že ono to vlastně je pravda. Pochopit to, jak pracuje rovnováha, i když ne úplně z toho fyzikálního hlediska, bylo pro mě asi úplně nejdůležitější pro zdravé fungování.

Mám za sebou několik perfektních dní nabitých sociálním kontaktem. Na jednom jsme byli s celým pracovním týmem v Brně, kde jsme večer slavili náš úspěšný školní rok (pracujeme ve vzdělávání), dávali jsme si panáky, potkali Viktora a Viktora, zahráli si stolní fotbal, vlezli v noci do kanálu (s podivem, že nás nechytla záchytka), dělali jsme si srandu na bytě naší kolegyně a za asi čtyři hodiny zase vstávali a dalších dvanáct hodin jsme makali v týmu jako ďábli.

Nebo včera. Setkala jsem se se svými skvělými dobrovolníky a hodiny jsme seděli na trávě a vyprávěli si životní příběhy. Pak pršelo, tak jsme si zase šli někam sednout, smáli se do rána (Barborka si u mého vedoucího zajistila, že ted bude pracovat na mé pozici ona, a to tím, že si jeho fotografii dala na tapetu mobilu), naplánovali si, jak s Barborkou půjdeme v pátek na další koncert.

To jsou všechno tak skvělé věci. Sociální kontakt může být úžasný a já všechny tyto lidi mám moc ráda.

Ale co už je složitější nahlédnout, je to, jak je to pak dál. Dnes mám uplně natažené svaly, mozek v mlze a spoustu nesouvisejících myšlenek. Cítím se, jako kdybych tři dny v kuse nespala. Potřebuju to vše v sobě urovnat, jsem jako lod, která se pořád houpe, i když velká vlna už je dávno pryč.

Normálně mě bolí i svaly. Fakt, na nohou, na zádech. Mám pořád hlad, protože mám málo energie. Mám problém začít jakýkoliv rozhovor, a když už se do jednohho pustím, nemám dost sociální energie na to ukočírovat, jak ho ukončit.

A pořád se mi hlavou míhají útržky. Útržky, které spolu vůbec nesouvisejí, hlasy lidí, které jsem ted kolem sebe slýchala. Kousky vět, které mi říkali.

Slyším Midgeyho tátu. “Tebe jsem vždycky měl ve svých top lidech.” Je to tak živý vjem, že se až zasměju nahlas, aniž bych si uvědomila, že se to momentálně fakt moc nehodí, protože jsem někde v obchodě.

“No ne, vážně, přijdte a já vám udělám ráno palačinky.” Téměř cítím, jak mi po zádech kape imaginární déšt.

“Já vlastně vůbec nevím, jak se ted dostanu domů.”

“Já nevím, jak vy, ale já jedu domů vesmírem,” říká mi Barborka a já brečím smíchy.

Díky bohu, Matýsku, že to chápeš. Že si dáme jen spolu klidný, tichý víkend, že si zajdeme do kina a válet se. Že pak budu další týden zase čerstvá a aktivní. Bez toho by to nešlo.

Bez té rovnováhy by byl můj život nemyslitelný. A Matýsek, Matýsek je moje bublinka ve vodováze.