Ahoj!
Dlouho jsem nepsala a asi ještě ani moc psát nebudu, čeká mě zkouškové, dopisuji práce, užívám každou volnou chvilku, kterou mám, jinak, než psaním na tento blog. Ale nedávno mě napadlo takové téma, které by možná mohlo lidi kolem zajímat. Já totiž strašně rychle poznám, jestli se s někým chci bavit a ne. A když nechci, tak vím přesně, proč. Jsou totiž určité vlastnosti, které na lidech hrozně nemám ráda, a jakmile je vycítím, stáhnu se do sebe, prakticky nikdy to tomu člověku nevysvětlím(lidi jsou divní. chtějí, abyste k nim byli upřímní, a jakmile jim řeknete, co si o nich myslíte, urazí se. takže už to raději ani moc nedělám, nevím, kdy je to citlivé a kdy ne.) a odříznu se od něj. Raději budu mít svých 5 kamarádů než 50 takových, před kterými se musím přetvařovat. Někteří lidé vaši diagnózu ani kolikrát neberou v potaz.

1. Hluční lidi. Hrozně mi vadí lidi, kteří se smějou děsně nahlas, mluví děsně nahlas, křičí, dělají bordel. To je jeden z důvodů, proč fakt nemám ráda alkohol. Vadí to mým uším i mému mozku, jakmile vedle mě někdo začne řvát, tak jdu do jiné místnosti. Vlastně ani nemám ráda, když na mě někdo volá, nevím moc, jak mám reagovat, jak to bude vypadat, než k tomu člověku dojdu…a tak.

2. Ironičtí lidi hned od prvního seznámení. Když si ze mě dělá srandu někdo, koho znám, tak mi to vůbec nevadí, protože už to umím poznat a vím, že mi nechce ublížit. I já si ze sebe ráda dělám srandu. Ale jakmile se do mě strefuje někdo, kdo mě zná třeba jen nějak povrchně, třeba se mnou chodí do třídy a nebavíme se spolu moc, hrozně mi to vadí. Nepoznám, co je na tom vtipného, nevím, jak mám adekvátně reagovat. Tihle lidi často nebývají hodní tak, že to jde vidět, takový ten typ, co by vám řekl, jéžiši, co se ti stalo, nebuď smutná. Spíš se snaží to nějak otočit ve srandu, ale to já nemám ráda, protože co mě trápí, to není sranda. Je to sranda až v momentě, kdy se tak rozhodnu já, ne někdo jiný. Nemám ráda, když se někdo takhle ironicky vyjadřuje skoro ke všemu a je hrozně nad věcí, připadá mi pak, že je hrozně necitelný i nečitelný.

3. Přehnaně kamarádští lidi. Nemám ráda, když se s někým znám tři dny a už mě někam zve. Nebo se se mnou chce pořád bavit. Naživo. A nemá mi prakticky co říct. Komentuje mi všechno na facebooku rádobyvtipnými připomínkami, které mi vůbec nepřijdou vtipné. A takový vztahovačný typ, který se ještě urazí, když někam jdete s někým jiným a ne s ním, to je asi nejhorší. Od takových se izoluji hned od prvního momentu, co to v nich poznám. Tihle lidi jsou často i uražení, když zjistí, že si se mnou nemají co říct, a pak se se mnou hádají, místo toho, aby se sebrali a odešli ode mě pryč a třeba časem našli něco, co se mnou opravdu stojí za to zkonzultovat.

4. Dotykáči. Tak říkám lidem, co na vás šahají, aniž byste byli super kamarádi. Vlastně i s mou nejlepší kamarádkou mám občas problém, když přichází konec naší session a máme se rozloučit a pravděpodobně i obejmout. Jakmile mě někdo cizí vezme kolem ramen, mám v hlavě rudé vykřičníky a stav paniky.

5. Povýšení a arogantní lidi. Když ze mě někdo dělá blbce, tak u mě skončil. Vím, že nejsem žádná modelka, ani nejsem nějak extra bohatá, ani nejsem nejlepší a nejhodnější člověk na světě, ale vím, že jsem chytrá. A nikdo na světě si nemá právo myslet, že je lepší než já. Jakmile se se mnou někdo odmítá bavit, nebo mě pomlouvá, nebo se mi posmívá, tak nazdar, sbohem a šáteček. Ani mě nebaví poslouchat něčí sebezamilované řeči, jak se má moc rád, kde všude byl, co jeho osobní neurolog povídal o tom, jak je úžasný.. a nedejbože, když se do vás taky strefuje. To fakt raději sbohem.

6. Nechápavci a netolerantní tupci. Hlupáci. Pro mně není hloupý člověk, který nemá vysokou školu nebo maturitu nebo tak. Pro mě je hloupý člověk, který se hloupě chová. To fakt nemám ráda. Mám na mysli to, že třeba někomu řeknu, že nejím maso, a ten člověk se hrozně vykulí a řekne, ježišimarjá, budou ti chybět bílkoviny, no já nevím, ale nebudeš zdravá, no jako je to tvoje volba, ale já bych to neriskoval…Pošlu tomu člověku deset tisíc studií, které potvrzují, že se mi nic nestane, protože jím správně, a ten člověk řekne, no ok, nebudem to řešit, aby to zas při další první příležitosti vytáhl. Z toho mě fakt jde omýt. Podle mě je správný přístup prostě fakt, jo? zajímavé, a co nejraději vaříš? Konec, tečka, netřeba to dál rozebírat, když se mnou nesouhlasíš. Nebo takoví, kteří se mi snaží za každou cenu podstrčit to, v co věří oni. A přitom to nemají ničím podložené. Nemají to opodstatněné a bojí se otevřít si nějakou knihu, aby nezjistili, že to je náhodou jinak. Jasně, jsou věci, které v knihách nenajdete, ale pak zas rozhoduje zdravý rozum, který tenhle člověk většinou prostě nemá. Nebo taky, jak se každý pohoršuje nad tím, že bych chtěla mít už děti a vdát se. Ježiši, a co? Je to má volba, já se o ty děti budu muset starat, ne vy…Proč se lidi tolik starají do životů druhých? Nechci cestovat ani vydělávat miliony, mým největším cílem je být samostatná, což už se mi povedlo, mám skvělého partnera, která aspieholka se tím může pochlubit?

7. Lidi, kteří nemají rádi zvířata. To je možná podivný bod, ale pro mě důležitý. Já hodně často říkám, že to, jak se člověk chová ke zvířatům, ukazuje, jakým je člověkem. Když někdo přijde k nám, tak se koukám, jak reaguje na kocoura. A pak vím, jak s ním mám jednat.

8. Pohoršení lidi. Takoví, s kterými není zábava taková, jakou si ji představuju já. Hodně lidí nechápe můj styl humoru, protože je hodně absurdní, hodně monty pythonovský, používám hodně hříček. Někdy ani mí nejbližší nechápou, třeba včera jsem měla hrozný záchvat smíchu z toho, že se do Kauflandu jede na takových jezdících pásech s vozíkem a všem to přijde naprosto normální, nebo se popíšu centrofixem na určitých částech těla, třeba zápěstí, a pak Kristián musí hledat, kde jsem se popsala, a já mám z toho záchvat smíchu. Protože je to absurdní, tohle normální lidi nedělaj. Takže vlastně nemám ráda ty úplně nejvíc upjaté, normální lidi.

9. Děsně free lidi, kteří jsou zaběhnuti ve svém stereotypu víc, než kterýkoliv jiný aspík. My aspoň vidíme, co je špatně, někdy mám ten pocit. Takoví, co se pohoršují, že jsem neměla sto sexuálních partnerů, že nechodím na párty, že nepiju, že se nekoukám po chlapech ani holkách, že ani nejsem typický introvert a ráda někdy někam s někým chodím, ale musí to být ,,speciální událost, kterou si vymyslím, nebo na kterou přistoupím za určitých podmínek“, že nemám ráda moderní hudbu a připadá mi hloupá, že nechci vydělávat hodně peněz, že jsou pro mě peníze nejzbytečnější věcí na světě a jsem hrozně idealistická(běžný člověk si to přeloží jako naivní a hloupá), že neřeším hadry a módu, že když maluju, tak nemaluju realistické portréty, protože mě to nebaví, …já bych to mohla psát donekonečna.

10. Negativisty. Lidi, kteří si myslí, že všechno blbě dopadne. Že se mi to přece nemůže povést, že dělám divné věci, že takhle přece nejde žít, když si všechno předem naplánujete, že takhle se nikam nedostanete, že se chováte na sedmdesát….

11. Nezodpovědné lidi. A to mluví za všechno.

Aspíci by se možná i socializovali rádi. Kdyby bylo s kým. 😀 Přitom autismus je bezva.